Příčiny ekonomické krize

K dotazu na příčiny problému nazývaného „EKONOMICKÁ KRIZE“ se vyjádřím, a to především z důvodu potřeby pojmenování pravých příčin tohoto následku, který vede k ekonomickému úpadku měst, okresů, krajů a v konečném důsledku může vést i k celkovému bankrotu státu.

Plně se ztotožňuji s názorem pana Tomáše Bati. Níže jeho vyjádření poněkud rozvedu.

Za naprosto nejdůležitější považuji tato dvě klíčová slova: „morální bída“ a „nevydírat pracující„.

Začnu tím druhým a budu stručný. Za formulací „nevydírat zaměstnance“ se neskrývá nic jiného než výzva zaměstnavatelům platit zaměstnancům takovou úroveň mzdy, která ze zaměstnanců vytváří koupěschopnou poptávku a nikoli chudáky, kteří mají za svůj výdělek problém pokrýt základní životní náklady. Je to především určitá skupina „podnikatelů“ a také skupina liberálních ekonomů a politiků, kteří jsou přesvědčeni, že minimální mzda má být určena vztahem nabídky a poptávky na trhu práce, a že její minimální hranici nemá stát určovat ani nijak regulovat.

Hlavním smyslem podnikání je přeci dosahování maximálního zisku a k tomu vede mimo jiné cesta snižování nákladů, kam patří i osobní náklady na zaměstnance. Dovolím si však konstatovat, že toto je velmi krátkodobá strategie, která vede k destrukci střední třídy a destrukci poptávky po zboží a službách. Pro lepší představu uvedu jen pár příkladů:

1/ Je pro výrobce osobních automobilů důležitější vzhledem k tvorbě zisku mít jednoho bohatého zákazníka, který si koupí 5 luxusních aut, nebo je důležitější, aby si 100 obyčejných lidí (zaměstnanců) mohlo dovolit koupit alespoň jedno auto střední třídy?

2/ Je pro výrobce obuvi ekonomicky výhodnější jedna bohatá zákaznice se spotřebou 100 párů obuvi za rok, nebo 100 obyčejných zaměstnanců, kteří si mohou dovolit koupit na každé roční období po jednom páru bot?

3/ Pro výrobce potravin je taktéž důležitější zajišťovat produkty pro 100 průměrných lidí, než pro jednoho zbohatlíka. Nebo se snad konzumace jednoho zbohatlíka vyrovná spotřebě stovky průměrných lidí?

A to je vážení základní pravidlo fungující ekonomiky. Jistě si tímto vyjádřením znepřátelím mnoho ekonomů jiného smýšlení, kteří v první vteřině namítnou, že „boháč“ sice nesní tolik co 100 lidí, ale utrácí přeci za jiné věci, investuje apod. Ano, částečně se dá souhlasit, ale je důležité do čeho se investuje. Nákupy např. drahých kamenů, obrazů apod. nejsou ekonomice tak prospěšné jako investice do výrobního podniku, který zaměstná dalších 100 lidí.

VELICE SI VÁŽÍM PODNIKATELŮ, KTEŘÍ DÍKY SVÝM SCHOPNOSTEM DOKÁŽÍ EFEKTIVNĚ PODNIKAT, USPĚT ZA PŘEDPOKLADU ROVNÝCH PODMÍNEK NA TRHU A DOSAHOVAT ZISKU, A PŘITOM NEOŽEBRAČOVAT SVÉ ZAMĚSTNANCE. TAKOVÍTO PODNIKATELÉ JSOU TVŮRCI SKUTEČNÝCH HODNOT A CHÁPOU, ŽE SI NEOŽEBRAČOVÁNÍM ZAMĚSTNANCŮ VYTVÁŘEJÍ VLASTNÍ ZÁKAZNÍKY, KTEŘÍ JSOU SCHOPNI JEJICH VÝROBKY KUPOVAT, BEZ ČEHOŽ ŽÁDNÁ SPOLEČNOST NEMŮŽE DLOUHODOBĚ EXISTOVAT. Tohle je, myslím si, pravý vzkaz pana Tomáše Bati v jeho komentáři.

Nezapomínejme prosím na fakt, že jako existuje pojem přiměřený bankovní úrok, tak existuje přiměřená, nebo chcete-li „obvyklá“, zisková marže a také přiměřený zisk.

K pojmu „mravní bída“ pak myslím postačí uvést jen pár termínů:

  • Klientelismus – neoficiální systém organizace v politice založený na protekci, konexích a rozhodnutích „v zákulisí“, uvnitř struktur politické moci (Wikipedie)
  • Netransparentní veřejné zakázky – vítězí firma s cenově nevýhodnou nabídkou pro město či stát, ale většinou výhodnou pro zadavatele, čili voleného zástupce do státní správy či místní samosprávy
  • Lobování – z angl. Lobby – v přeneseném smyslu zájmová skupina – je soustavné prosazování skupinových zájmů zejména v médiích, na veřejnosti, u orgánů státu a jeho představitelů
  • Tunelování – termín užívaný běžně pro rozsáhlý finanční podvod, při kterém management z firmy ve velkém odčerpá její finanční prostředky do jiných firem (Wikipedie)

Daly by se uvést i jiné termíny, ale myslím si, že na závěr stačí připsat jen slova CHAMTIVOST, TOUHA PO RYCHLÉM ZBOHATNUTÍ BEZ PRÁCE, PŘETVÁŘKA politiků slibujících práci pro občany pod maskou NEROVNÉHO rozvoje svého podnikání na úkor jiných, či snahu vylepšit si prostřednictvím provizí svůj rodinný rozpočet apod.

Kdo může a chce, ať se zamyslí. Kdo nemůže, tomu to nelze vyčítat. A kdo nechce, ať třeba hlasitě nadává – je to přeci jen pro českého člověka nejběžnější, nejrychlejší a nejjednodušší forma reakce na cokoli.

-JH-